neděle 11. listopadu 2018

71.díl SPECIÁL - Zpátky v Roaring Heights - 1.část

Milý deníčku...
Právě teď se mi plní mé sny a konečně jsem se zase vrátila do starého domova. Tedy alespoň jsem se sem ještě jednou v životě podívala , bohužel v Roaring Heights nezůstanu, náš domov je už někde jidne. Každopádně to město miluju a byla jsem štěstím bez sebe, že jsem se opět procházela po té pláži s pozlaceným pískem, že jsem viděla známé tváře,a že viděla město a říkala si: "Vždyť se tu skoro vůbec nic nezměnilo..." Změnilo, jen jsem to hned nepoznala...

"No tak promiň, že jsem si musela jít odskočit! Už konečně jdu, Nicholasi, už konečně jdu," řekla jsem Nicholasovi ironickým tónem, když jsem se vracela k autu. Nemohu za to, že se mi chtělo na záchod ještě předtím, než jsme dorazili do hotelu. Nicholas byl už celkem vystresovaný. Dlouhá jízda mu nevyhovovala. Pujčili jsme si u letiště auto, které nás bude vozit po celou dovolenou strávenou v Roaring Heights. Schválně jsme vybrali "Jazzové auto", abychom sem lépe zapadli. Umělecký směr Art Deco se tu stále ještě drží.

A tak jsme konečně pokračovali dál. Koukala jsem se z okna a div mi netekly slzy, jak jsem se navrátila do města, které tolik miluji. Byl nádherný letní den. Zde jsme na opačné straně kontinentu, takže zde panuje léto. 
"Letos máme letní Vánoce, je super vyzkoušet něco nového," řekla jsem během rozhlížení z auta.

Projíždění po promenádě jsem vždycky milovala. To je má nejoblíbenější část v celém městě. Obchody, bary, kino, dokonce tu je nová herna.

Jeli jsme dál a dál. Jeli jsme až na samotný konec města směrem k majáku, do místa, kde je klid. Měli jsme jet do Hotelu Via, který vlastnil můj táta. Ale doma jsem zjistila, že ten hotel přejmenovali.

Když jsme dorazili k hotelu, nemohla jsem uvěřit svým očím. Tátův hotel, kde jsem také občas pobývala, se nepodobal tomu, jak byl kdysi. Ne jen, že ho přejmenovali na Hotel Lux, ale oni ho dokonce celý zbourali a postavili znovu! Je to hrozně zvláštní pocit, když tátovi ten hotel zabavili a nový majitel s ním vynaložil úplně jinak.



Ale tím jsem se nehodlala trápit. Byla jsem připravená na to, že Roaring Heights je mým domovem, ale mohla se tu odehrát spousta změn. Přišli jsme na recepci a požádali o apartmá, které jsme si zarezervovali.




Upřímně nebudu lhát - ten nový hotel se mi zdá mnohem lepší! Cítila jsem se tu jako v ráji. Ta flora, ta nádherná pláž, to apartmá. Nikdy jsem v takovém luxusu předtím nebydlela.

"To je nádhera!" vyjekla jsem, když jsem spatřila ten výhled na moře, které jsme měli sami pro sebe. (I Michael má své vlastní apartmá v hotelové věži. Akorát nevím, proč jsme nevzali Loru s sebou...).

 Děkovala jsem Nicholasovi, jak jsem nejlépe mohla. Hezčí dárek k Vánocům jsem ještě neměla.

Hotel Lux se tedy nachází v odlehlé části města, kde je velký klid. Není zde slyšet ten ruch.




Mezitím Michael zašel na pláž popíjet. Později nám sdělil, že i drinky jsou tu vynikající. Dělala jsem si legraci z toho, že by tu mohl klidně zůstat a začít v hotelu dělat dalšího barmana.




Ale my jsme si zrovna s Nicholasem užívali tu chvilku pro sebe. Je to krásný zážitek, který si budu pamatovat do konce života. Ani jsem nechtěla vědět, kolik stojí náš pobyt v Roraing Heights, když jsme v 5* hotelu.

"Tak jsme konečně tady, Rito. Konečně jsi doma. Je to tady doopravdy úžasné," řekl po chvíli koukání se na vlny Nicholas. 
"No jo, a co dál?" říkala jsem si v hlavě.

Michael mezitím vyzkoušel i hotelový bufet, ve kterém vaří ta nejlepší jídla, jak Michael tvrdí.

Já se mezitím na recepci zeptala na naší starou adresu našeho domu. 
"Ano, ta adresa pořád existuje..." řekl recepční.
Já byla tak natěšená, že jsem ani nevnímala, co ten pán říkal dál.
"Počkejte... To není všechno!" volal ještě z recepce. Ale já ho pořád nevnímala. Tolik jsem se těšila, až ten můj rodinný dům uvidím!

A tak jsme vyrazili. Projížděli jsme dokonce kolem té mé oblíbené cukrárny, kam jsem s Ryanem chodila na dortíky. Ach, jak sladké dětství to bylo...

Jeli jsme přes most přes řeku, abychom se dostali do centra. Centrum vypadá pořád stejně. Radnice, obchodní dům, knihkupectví, restaurace... Nic se nezměnilo. Až na ten hotel.

Ale pak přišlo velmi nemilé překvapení.

Vytsoupila jsem z auta, aniž bych se jakkoliv předtím podívala před sebe, koukla jsem na kluky, pak jsem se otočila čelem k domu a chtěla říct "A tady jsem doma!", ale místo toho jsem řekla: "Co... to... je?!"

Takhle vypadá můj domov... Tedy to, co z něj alespoň zbylo.

"Tak tohle jsem nečekala," řekla jsem po chvíli.

Chvíli jsme tam stáli a koukali se. Michael nic neříkal, Nicholas mě kradmě obejmul, abych se držela. Mně se na všech místech promítaly všechny vzpomínky, které jsem měla. Viděla jsem se, jak před domem skotačím, jak se koukám z okna... Ten dům nikomu už nepatří, zabavilo ho město, které zřejmě čeká, až spadne. Po těch letech je v hrozném dezolátním stavu. Doufala jsem, že zde bude bydlet Ryan, jak máma říkala, ale hned na první pohled mi bylo jasné, že tady očividně bydlet nebude.

"Tak asi půjdeme," zavelela jsem po chvíli a šli jsme zpátky. Byla jsem sice zklamaná, ten dům byl můj domov. Ale teď už mým domovem není, ten je už úplně někde jinde. V Hidden Springs.

Šli jsme pěšky do městského parku, ten byl jen kousíček, takže jsme ani auto nepotřebovali. Michael se procházel po parku, zatímco já jsem si s Nicholasem sedla na lavičku a chtěla jsem přemýšlet, jak najdeme Ryana.

"Zeptáme se na recepci," napadlo Nicholase jen tak z ničeho nic. Vypadalo to, že mi čte myšlenky, ale vím, že mě prostě zná až moc dobře. Seděli jsme, mazlili se a užívali si dovolenou.

Pořád jsem ale někoho slyšela. Něčí hlas, který mi zněl povědomě, i když jsem ho slyšela poprvé. Otočila jsem hlavu a najednou jsem jí spatřila...

"Shy!" zaječela jsem radostně, div jsem neztratila hlas. Skutečně to byla Shirley, moje nejlepší kamarádka z dětství.

 "Rito, kde se tu bereš?! Tak ráda tě zase vidím."




A tak po letech jsme se zase shledali. Shy mi představila svého manžela Johna, já jí zase představila mého manžela Nicholase. Brečela jsem štěstím, že ji opět vidím.
 Johna jsem nikdy předtím neviděla, ani jsem pořádně nevěděla, kdo to je. Byl velmi odtažitý.





Pak jsem řekla Shy celý náš životní příběh, co se vlastně stalo, a jak je to dnes.






 Nicholas ale odtažitý rozhodně nebyl. Ba naopak velmi vtipkoval, jako vždycky. Přemýšlela jsem chvílemi, zda jsem se někdy o Shirley před Nicholasem zmiňovala... Na nic konkrétního jsem si ale nevzpomněla.

Já byla moc ráda, že jsem ji zase mohla potkat. Kromě toho, že vyrostla, se skoro vůbec nezměnila. Pořád je s ní legrace, ačkoliv pořád na ní vidím, že je to stydlivka. Poznala jsem to, když jsem jí představila našeho syna Michaela.

Bylo celkem vtipné, když jsem potkala nějaké dva kluky, co ode mě chtěli autogram. Nevěděla jsem, co to mělo znamenat, odkud mě znají, ale podepsala jsem se jim moc ráda.

A velkou radost mi udělali i motýlci, co tu poletovali. Dokonce jsem si jednoho ochočila. Stejně jako za mlada.

Pak se ale schylovalo k večeru a my jsme měli velký hlad. Shy navrhla, abychom šli do bistra, co stojí na těch pilonech na moři. To bistro je dominanta celé pláže, můžete zde i jíst a přitom koukat na moře. Nádhera!




Mezitím na Roaring Heights dopadla tma, ale město teprve začalo ožívat. V záři světel a reflektorů vypadá město ještě mnohem krásněji.





Po večeři jsem se koukala na krásný západ slunce a na červánky, které tu jsou vidět prakticky skoro každý letní den.





 
Pak ale začalo pršet. A bylo po kráse. My jsme se ale rozhodli jít do baru na drink, takže nás děšť nemohl jen tak rozhodit. Dokonce padaly i kroupy.

V baru jsme strávili skoro celou noc. Vypili jsme spoustu litrů drinků, které se však Michaelovi zdály jako podprůměrné, a povídali jsme si o všem možném. Shy bydlí v bytě s Johnem přímo v centru. Zjistila jsem, že se brali v Isla Paradisu, kde byli na svatební cestě. To muselo být tak romantické. Já si vzpomněla na naši svatbu s Nicholasem - to jsme se zase brali na krásném odlehlém místečku daleko od města, byl zde pohled jen na přírodu, která je dominantou Hidden Springs.
Shy dokonce si vzpomněla, že ví, kde bydlí můj bratr Ryan. Není s ním sice v kontaktu, ale je si jistá, že v Roaring Heights pořád bydlí. Dala nám adresu a mně ukápla slzička...

Ve tři ráno jsme museli z baru odejít, neboť zavírali. Takže jsme se rozloučili, dali si na sebe čísla slíbili si, že se zase opět sejdeme. A pak jsme jeli do hotelu.




Michael šel hezky do svého apartmá v hotelové věži. Tam to byl snad ještě větší luxus, než u nás dole na moři. Ale my s Nicholasem jsme dali přednost tomu výhledu na moře.








Maják svítil, hvězdy svítily, město svítilo, a já byla už dost unavená. Byl čas jít spát.






Do postele jsem se velmi těšila. Byla tak měkká jako pírko. Ale nejvíc jsem se těšila, až budu mít zase Nicholase jenom pro sebe.

Nikdy předtím jsem takhle šťastná nebyla. A byla jsem moc ráda, že mám po boku stále Nicholase, kterého mám tam moc ráda.

 A pak po hodince "hraní" jsme šli spát.

 Já toho ale moc nenaspala. Nevím proč. Možná jsem byla tolik natěšená zase na východ slunce, proto jsem se vzbudila tak brzy. Šla jsem v pyžamu na pláž, sledovala slunce, jak stoupá vzhůru, namočila jsem si nožky ve vodě a házela kamínky do vody jen tak pro zábavu.

První den v Roaring Heights byl za námi. Kéž bych tu mohla už zůstat napořád, ale to nešlo, domov čeká na nás uplně někde jinde. Ale byla jsem moc ráda, že jsem tu ještě mohla být. Nemám ani strach z toho, že tu může číhat na nás nebezpečí co se týče toho velkého podvodu, kvůli kterému vlastně žijeme v Hidden Springs. Kéž by to zde mohl ještě vidět táta, byl by dojatý stejně jako já. Holt takový je život. Těším se ale, jaká další dobrodružství na mě čekají, dobrodružství při nalézání mého ztraceného dětství...

Rita Rendellová-Tomsonová.