neděle 16. září 2018

63.díl SPECIÁL - Mami?!

Milý deníčku...
Nemohla jsem se dočkat. Zarezervovala jsem letenky do Shang Simla, hledání mámy může tak dále pokračovat. Vyrazit jsme měli hned ráno... Nikdo nevěděl, jaké pocity si odtamtud přivezeme, jakmile se vrátíme. To, co se tam stalo, nečekal nikdo.



Když jsme brzy ráno s Nicholasem vstávali, museli jsme vbudit Michaela a dát mu instrukce, co všechno má a nemá dělat. On se rozhodl, že nepojede. Ani se nemusím ptát, že důvodem bude Lora a prázdný dům. Tedy skoro prázdný až na sluhu...

Před zrcadlem při čištění zubů jsem si pořád předříkávala nějaké věty, až mámu uvidím... "Dobrý den, tedy spíš ahoj, já jsem... Ne, to je blbý," a tak jsem nakonec toho nechala. Nicholas si ze mě jen utahoval, že se bojím, že mě máma nepozná. Ale co když ji tam nenajdeme? Pořád nechápu, jak někdo mě, Ryana a tátu vymazal úplně z povrchu. Alespoň to tak vyplívá z článků o mámě.




Když Nicholas ze mě nemohl, pošeptala jsem mu do ouška, že ho tam klidně nechám, když mě bude pořád znervózňovat a kroutit hlavou, co vyvádím.





Pak toho už nechal a omluvil se, že to bylo jen z legrace.
"Však já to taky myslela z legrace, tebe bych tam nemohla nechat..."




Zavolali nám z letiště, že je vše v pořádku a můžeme dorazit. Normálně letiště nevolá cestujícím, ne pokud nepřevážíte s sebou i auto...





A tak jsme letěli! Pořád jsem myslela na to, jestli v té Číně mámu najdeme. A jak ji vlastně najdeme? Budeme tam jen tak chodit a hledat? Nebo se poptáme na světoznámou Beatrice Věčnou? Ještě nevím, jak to uděláme.

Po několika hodinách jsme konečně dorazili do Shang Simla!

Kochala jsem se krásnou krajinou, kterou jsem naposledy viděla asi tak před 35 lety. To jsme tu byli na dovolené s tátou a mámou, Ryana jsme nechali doma se strýčkem Murgem.





"Tak a co bude dál?" ptala jsem se Nicholase. "Teď si trochu užijeme..." Byla jsem moc ráda, že je tu semnou. Miluji ho!






Nicholas totiž dostal celkem dobrý nápad. Napadlo ho, že se půjdeme různě procházet po městě, užívat si společnou dovolenou a navíc budeme se koukat po mámě, zda na ni někde nenarazíme.
"Já bych to vzala do lázní, jak to psali v tom článku. Prý tam chodí odpočívat."



Lázně byly ale trochu od cesty, tak jsme šli napřed do zahrad, kde můžou lidé relaxovat, chytat ryby, trénovat bojová umění... Tam bohužel nebyla, jak mi pak oznámil Nicholas.





V Číně ale zůstaneme ještě několik dní, takže jsme naší pátrací dovolenou spojili dohromady s odpočinkovou dovolenou. Rozhodli jsme se tedy, že si zde v zahradách zahrajeme šachy. A ono to bylo velmi uklidňující, nikdy jsem se necítila tak dobře při hraní šachů. Že by to měly na svědomí ty zahrady a její zeleň? Určitě to má nějaké účinky, než kdybychom hráli teď doma. Hezky se u toho uvolníme.




Pak jsme se rozhodli, že navštívíme Terakotovou armádu. To je takové sousoší z terakoty.







Bylo to úchvatné mistrovské dílo, Nicholasovi se moc to místo líbilo, ale já pořád ne a ne si pročistit hlavu.

U velké čínské zdi to byla už jiná. Byl tu nádherný výhled do krajiny. Foukal mírný vánek s čínským vzduchem a já se cítila jako v sedmém nebi... jen Nicholas a já.

Tou dobou, co jsme se vraceli do města na večeři, jsem se už moc mámou netrápila. Dnes, když tohle všechno píšu, si říkám, jak jsem to vůbec dokázala na ni nemyslet. Asi jsem měla štěstí, že nás nenapadlo, že by tu klidně máma zrovna nemusela být, že by jela někam pryč nebo tak...

Vjeli jsme do Zakázaného města. To si ještě pořád pamatuji, procházela jsem se tu jako teenagerka sama, máma vyřizovala práci, táta byl v hrobce na průzkumu, a já sama samotinká tu chodila a fotila si všechno možné. Říkám si, že jakoby se nic nezměnilo, když to tu vidím. Vše je úplně po těch letech stejné. Ale opak je pravdou, změnilo se vlastně všechno. Když jsem koukala z auta, jako bych viděla tu ještě mladou Ritu, která neví, kam jí vítr zanese. Neví, že takhle tátu a mámu pohromadě už asi nikdy neuvidí, že si najde báječného chlapa, že bude mít skvělého syna, a že si bude ten svůj deník psát snad už dokonce života...


Auto zastavilo a já se probrala. Vyrazili jsme s Nicholasem na tržiště, kde je místní restaurace. Ta tu funguje taky už roky a stále pořád funguje. Páni. Působí to strašně moc silným dojmem, že jsem tu byla jako malá s rodiči a teď se tu procházím se svým manželem.



Jídlo bylo výtečné, dali jsme si nudle se zeleninou. Nicholas se chtěl zepat, kde najdeme tu slavnou skladatelku Beatrice Věčnou, ale všichni se na nás zlostě mračili... Vůbec jsme to nechápali. Mezitím se stmívalo až se úplně setmělo. Bylo už celkem pozdě.




A tak jsme se nakonec vrátili do svého ubytování a šli si lehnout. Mámu jsme za první den nenašli, což mě trochu mrzelo, ale ještě máme pořád několik dní času.





Ráno jsem nám uvařila snídani, tedy spíše upekla. Připravila jsem nám vafle.



Nevařila jsem celkem dost dlouhou dobu, jelikož nám vaří sluha nebo jdeme někam na jídlo do města. Ale na to, že jsem vařila asi po několika měsícech, připravila jsem nám vafle s láskou, které byly velmi výborné.




Snídali jsme ty výtečné vafle, když v tom se ozval Nicholas: "Zlato, mám pro tebe menší překvapení. Není to sice tvá máma, ale bude se ti to líbit."
Byla jsem velmi zvědavá, co to bude. A měla jsem radost, že se mě snaží Nicholas potěšit.

Hned po snídani jsem vykulila oči na člun, co stál před ubytováním. "A tím se pojedeme projet," usmál se ná mě Nicholas. Víte, kdy jsem naposledy jela na lodi? Pokud si dobře vzpomínám, tak to bylo ještě v Roaring Heights. Tam jsem často plula z pláže rovnou domů po řece.




 Nicholas měl celou plavbu naplánovanou dobře. Byla to nádherná plavba na řece v okolí zarostlá bambusem.






Všechno to bylo až neuvěřitelně krásné, tohle je jeden z nejlepších zážitků s Nicholasem.

Málem jsem se rozbrečela, když jsme dojeli k nádhernému vodopádu, ze kterého stříkala voda až k nám do člunu. Přitáhla jsem si k sobě Nicholase a se slzami v očich jsem mu děkovala a políbila jsem ho. Nicholas zářil, usmíval se na mě a já slyšela a cítila na jeho hrudi, jak zhluboka dýchá, asi se také dojal. A ani se mu nedívím, mám ho moc ráda.

Cítila jsem se jako v ráji, Nicholas mi dokázal z hlavy vyhnat všechny obavy a starosti o mámu, protože v té chvíli jsem měla v hlavě jen a jen jeho.

A pak jsme si museli vyfotit selfie v přístavu jako vzpomínku na ten krásný zážitek.




Když jsme po pár hodinách dorazili do města, najednou se Nicholas podíval do země a začal si falešně odkašlávat...






Já jsem ho vůbec nepochopila, dokud jsem se neotočila...

Pak jsem ji uviděla! Máma? Máma! Moje srdce začalo bušit, viděla jsem jen ji, jak někam běží. Najednou jsem nic jiného nevnímala, běžela jsem za ní.

"Mami! Maminko! Počkej na mě! Neopouštěj mě! Mami!!!"


A doběhla jsem ji. Ani se nenadála a já už jí visela kolem krku. S brekem jsem se sebe vykoktala: "Konečně jsem tě našla, už mě nikdy neopouštěj..." Neviděla jsem jí do tváře, ale pochopila jsem, že i ona ví, co jsem zač, protože si mě přitáhla ještě blíž.




Po chvíli řekla: "Ach Rito, jak moc ráda tě vidím, zlatíčko. Hrozně jsi mi chyběla, jak může být ten život složitý..."

Když jsem si utírala slzy, zeptala jsem se jí, kde celou tu dobu byla, kam zmizela, proč se najednou toho osudného dne vytratila z našeho domu?
"To je na dlouhé povídání, máš čas?" ptala se. A já úplně s nadšením málem vyjekla, že jistě že mám, na ni vždycky a že jsem tu hlavně kvůli ní.

A tak jsme jely limuzínou na ubytování. Nicholas tam už na nás čekal. "Tak konečně se ztracená máma našla, konečně... po těch letech," nadšeně jsem si říkala a ještě pořád jsem zhluboka vydechovala, jak jsem se snažila ještě z celé situace vzpamatovat. Při cestě jsem si ji prohlížela, hrozně zestárla, vypadá hrozně staře, není to už ta mladá žena, co jsem si jí pamatovala. Vlasy jí zešedivěly, byla shrbená a vrásek na obličeji měla také dost. Hrozně se změnila, říkala jsem si.




"Mami, chci ti někoho představit. Toto je můj manžel Nicholas Rendell. A jak jistě hádaš, tak moje nové příjmení je Rendellová."





Na Nicholasovi bylo vidět, že se trochu stydí, že právě teď poprvé v životě vidí svou tchýni.


Když se máma zeptala, jak nám to spolu klape, Nicholas musel samozřejmě si trošku zažertovat... tedy doufám, že to byl žert: "Až na pár chráavých chvil v posteli se máme moc rádi. Ritu miluji a přísahám, že je v dobrých rukou."





Nejsem si úplně jistá, jestli Nicholas zahlédl koutkem oka můj výraz, který měl znamenat, ať si nedělá legraci a že těch formalit může nechat, protože moje máma není zlá a ani není náročná.

Mezitím rozhovor pokračoval: "O tom vůbec nepochybuji Nicholasi, smím ti tykat, že? Hned je na vás vidět, že jste spolu šťastní," řekla s uměvem máma.

Pak jsme usedli na gauč a máma nám odvyprávěla celý příběh o ní. Skoro jsem ani nedýchala, jak jsem poslouchala...

Je to už mnoho let, co Belatrix Tomsonovou, známou hudební skladatelku viděli naposled v Roaring Heights. Ten den se nemluvilo o ničem jiném než o užasném vystoupení Beatrice Věčné, které má být velmi velkolepé. Belatrix měla však doma jisté trápení, pohádala se se svým manželem, do toho se musí postarat o své dvě děti, svého psíka. V noci se nevyspala, protože její nervy tolik vybouchly, že už skoro neusnula. Hrozně se na svého milovaného zlobila, začal zbytečně utrácet jejich peníze, které by ona moc ráda přenechala do budoucna svým dětem, aby se měly dobře, jenže teď mají tak málo, že musí prodat několik svých podniků ve městě. Co když přijdou úplně o všechno? Toho se bála nejvíc. Chtěla své rodině dopřát jen to nejlepší. Jenže s takovou to jim dopřát nemůže, ne když mají málo peněz, které ještě její milovaný manžel rozhazuje v klubech, kde tráví skoro všechny večery, kde přátelům kupuje ty nejdražší drinky ve městě, kde mu kolem krku padnou ruce každé slečny, jen co se na ně podívá. Tak moc ráda by ho chtěla mít jen pro sebe, jenže ona ho už nudí. Nudí svého manžela tak, že v noci v posteli už jenom spolu spí. Nerada však s ním chodí, protože jí zase nudí ty nekonečné večírky.  Ten den se připravuje na své velkolepé vystoupení, seřazuje si na hromádce všechny hudební podklady tak, jak půjdou při vystoupení za sebou. Byla nervózní, sama nevěděla proč. Hudba je pro ni tak líbezná, uklidňuje ji, naplňuje v ní uspokojení. Miluje ty symfonie, které složila. Ne pro peníze, které z nich má, ale pro tu radost, kterou jí ty melodie přináší. Rozhodla se, že se uklidní u malovaní. Popadla štětec a začala malovat. Malování měla také moc ráda. Vše, co viděla ve své fantazii, namalovala. A zase vše, co cítila, to zahrála. Malovala až do pozdního odpoledne, kdy byl už čas jít do toho kina, kde všichni diváci touží slyšet její líbeznou hudbu. Obraz nechala nedokončený, nevěděla, že ten obraz už nikdy nedokončí... Nasedla do auta a vyrazila do divadla a kina Roaring Heights. Město, ačkoliv bylo jejím domovem, cítila, že je tu cizí, že sem nikdy nepatřila. Mrakodrapy jako by měly každou chvíli na ní spadnout, voda z moře jí spláchnout, nebo jako by ji měla sama země pohltit. Vzala sebou svého syna, který včera oslavil narozeniny. Neoslavil je zrovna v té nejlepší chvíli, alespoň ona to tak cítila. Z ničeho neměla radost. Její dcerka byla venku na procházce a její manžel a úspěšný otec byl zase kdo ví kde v nějakém klubu. To nevěděla však, že ten klub, který si představovala v hlavě, byla ve skutečnosti radnice, kde byl její milovaný vyslýchán, že městu dluží nemalou částku peněz. Kdyby to věděla, jistě by řekla, že je zase utrácel v klubech a kupoval svým přátelům drahé dárky. Tuhle jedné dámě koupit velmi drahé auto. Ale to ona neví a ani nemohla vědět, nevěděla, že celý výslech měl na něj hrozný dopad... Svého syna usadila do publika, on ji uklidňoval, že nemusí být nervózní z celého večera, i když tam budou lidé z celého světa, ona je podle něj skvělá hudebnice, skvělá žena, ale hlavně je skvělá máma. A tak byla natolik ráda, že ho vzala s sebou. Celé symfonické vystoupení slavilo veliký úspěch. Psalo se o něm snad v každých novinách, mluvilo se o něm na každém rohu, v každém rádiu, bylo to něco neuvěřitelného. Lidé tleskali ještě dřív, než ty melodie z jejího orchestru utichly. Dirigovala svůj orchestr jako kdyby dirigovala svůj život, svůj svět. Všechny tóny zazněly tak, jak bylo psáno v partiturách, Beatrice Věčná byla šťastná. Jako kdyby dirigovala svůj život snů, který je přesně podle jejích přestav... Sál utichl, lidé a novináři odešli. Všichni šli už domů. Jen Beatrice Věčná ještě tam zůstala. Věděla, že teď se musí převtělit zpátky do Belatrix Tomsonové, která se skoro zlomeným srdcem musí už jít také domů. Vzala syna a jeli domů. Netěšila se tam, jenže to netušila, že by se tam neměla těšit dvojnásobně. Před jejich domem stálo obrovské auto plné různého nábytku, v té tmě ale nerozeznala, že ten patří jí a její rodině. Dveře vyraženy dokořán a uvnitř stíny, co braly vše, co jim přišlo pod ruku. Belatrix pochopila, že jsou to zloději, okamžitě tam přiběhla a chtěla chránit svojí rodinu. Ta tam naštěstí nebyla. Naneštěstí jeden muž zahalený v kukli proti ní vytáhl pistoli, a co bylo ještě horší, proti jejímu synovi vytáhl pistoli zase jiný muž zloděj. Ti jim hrozili, že jestli odtud neodejdou, zůstanou tu už navěky věků ležet mrtví. Několik mužů je vyvleklo ven a odhodili je někde v lese. Pokud cokoliv někomu řeknou, tím měli namysli zřejmě policii, tak si je zase najdou a tentokrát je už doopravdy zastřelí. A nakonec jim vyřídili se smíchem pozdravy od jejich velkého šéfa, kterého ti dva prý znají moc dobře... Belatrix nevěděla, co má dělat! Utíkala zpátky k městu, které nebylo těžké najít, protože záře reflektorů je vidět na míle daleko. Držela za ruku svého syna a běželi. Málem by byli mrtví. Když se vrátili do města, bežěli kolem jejich domu. Uvnitř toho moc nezůstalo, skoro všechno bylo pryč! A tak Belatrix popadla to, co jí zbylo, jejího syna a běželi do středu města. Tam bydlel její dlouholetý přítel skladatel, kterého znala už velmi dlouho. Věděla, že jí pomůže. Ale věděla, že se celá ta situace nesmí rozkřinout, jinak by mohli přijít všichni o život. Proklínala toho velkého šéfa, jejího manžela, který okradl svou vlastní rodinu, vzal dceru k sobě a ji se synem odkopl a ještě jim vyhrožuje. Běželi městem, Belatrix viděla, jak se na ní sypou mrakodrapy, jak na ní všechno padá, jak se vylévá voda z moře, jak se země propadá. Dave, který ji doma uvítal a snažil se všechno pochopit, neváhal ani chvíli. Jejího syna a ji samotnou přijal jako za své. Začal se o ně starat, začali spolu žít. Belatrix věděla, že ho má ráda, Dave měl vždycky laskavé srdce a dokázal ji utěšit, když zrovna plakala, jakého má chladného manžela. To netušila, že není jen chladný, ale taky nebezpěčný...
Po těch letech její syn zmoudřel a vyrazil do světa. Byl už prostě dospělý. A Belatrix? Ta se svým Davem zůstala už napořád. Milovala ho snad ještě víc než jejího manžela. Po několika letech to věděla už jistě, že ho miluje. Oba milenci se odstěhovali do Číny do Shang Simla, kde se rozhodli už svůj život dožít. Jen tady se Belatrix a Beatric cítily jako doma. To zjistila už dávno...

To je konec máminého příběhu. Konečně už to všechno vím! KONEČNĚ UŽ ZNÁM CELOU PRAVDU! (Tedy skoro)... Z toho příběhu se mi chtělo brečet, bylo to jako najít poslední díl skládačky po tolika letech, který hledáte, ale nemůžete najít a považujete jej za ztracený.

Když jsem vyloženě brečela, v té chvíli bylo všem jasné, že ten druhý si o tom prvním myslel úplně něco jiného, než ve skutečnosti bylo. 

Táta si pořád myslel, že ho máma opustila a nikdy ho už nechtěla vidět a nedovolila mu, aby jí mohl ještě někdy spatřit...

A máma si zase myslela, že jí táta opustil, protože ho už nudila a ještě jí chtěl zabít, pokud se vrátí...

V té chvíli Nicholas řekl: "Takže tím pádem v celé té davné situaci musí být někdo třetí..." Z téhle věty mi naběhl takový mráz po zádech, že jsem se tak strašně moc lekla, div jsem neomdlela. Nicholas tu byl ale pořád semnou.

 Jakmile jsme se vzpamatovali, rozhodli jsme se zajít do lazní si zaplavat, aby se nám ještě více ulevilo. Bylo to hrozné. Mezitím jsem získala všechny ostatní odpovědi od mámy, které jsem chtěla vědět.
Dave je ten dávný přítel, to on se vydával za pana Tomsona, tedy mého tátu, aby to ve světě nevyvolalo rozruch. Máma moc dobře věděla, že díky její popularitě v klasické hudbě se bude o ní psát na celém světě. Děti samozřejmě máma má, mě a Ryana, o kterých se ale nezmiňovala, aby se nám dvoum ještě nic nestalo. A já jsem si myslela, že tuto falešnou informaci jí nikdy neodpustím, ale nejraději bych jí za to dala vše, co jen bych mohla.

Bylo toho na mě opravdu moc. Zítra se máme stavit za mámou a Davem. Mně ale nedalo doslova spát to, že po celou tu dobu někdo mámu málem zavraždil, zosnoval krádež v našem domě, (my jsme si pořád s tátou mysleli, že je nám máma vzala a utekla pryč s Ryanem), ale hlavně to, že celou tu dobu mohla být máma ve smrtelném nebezpečí, jelikož je světoznámá a všichni ví, kde ona bydlí. Tím se možná vysvětluje i to, proč tu o ní nikdo nic neřekne a všichni tají její místo, kde bydlí. Obyvatelé tu jsou moc hodní.

Ráno jsem byla už klidná. Ti vrahové už možná na mámu i zapomněli. Pořád by mě ale zajímalo, kdo je nebo byl ten jeich šéf, kterého prý moc dobře máma a Ryan znají. Znám ho i já? Mysleli tím doopravdy tátu, nebo někoho jiného? Nicholas tu byl ale semnou, takže mě mohl chranit, kdyby se něco mělo stát, i když tomu sama nevěřím. On mi pořád říkal, že teď je už jasné, že to celé bylo jen divadlo. Jak ten policista, co přijel zatknout tátu, tak ti zloději... Proč vlastně táta tenkrát krachl? Zpronevěřil peníze? Jak? V tomhle musí mít prsty úplně někdo jiný... Pravda není vůbec taková, jakou jsme všichni čekali...

Byli jsme se další den tedy podívat k mámě a Davovi k nim domů. Jejich dům byl vlastně domeček, ve kterém měli vše potřebné a oba byli šťastní. Davovi jsem z celého srdce poděkovala, co pro mámu a Ryana udělal.
 S mámou jsem to celé ještě jednou probrala, nemám si o ní dělat starost, nikdo jí už od té doby nevyhrožoval a dost silně pochybuje, že by někdo ještě vyhrožoval staré paní. I tak jsme si daly na sebe číslo, takže jí mohu kdykoliv zavolat. I adresu už ví. Ale říkala, že neví, jestli přijede do Hidden Springs, i když jí táta ve skutečnosti zabít nechtěl, i tak jí přehlížel, chodil na večírky a neví, jestli měl v Roaring Heights milenku, ale o Elle jsem už stihla všechno říct, tažke asi ho vidět nechce. Ale řekla mi, že kdyby si táta chtěl vzít Ellu, tak se klidně s ním oficiálně rozvede, ona si pak bude moci vzít zase přítele toho Dava, to je taky důvod, proč si ho nevzala, nemohla už. 

A i když jsem moc dobře věděla, že máma bude jistě v pořádku, bylo toho na mě tolik, že jsem chtěla jet už domů dřív, než bylo v plánu. Jeli jsme se při západu slunce rozloučit do chrámu Nebes. Objala jsem mámu pevně, slzy v očích jsem už ale neměla. Asi se mě zmocnil strach a nejistota, že se klidně může objevit nějaký vrah, který může klidně zavraždit mámu, nebo snad i mě?! To doufám, že ne. Svět o mně přeci nic neví, Beatrice Věčná nemá přece potomky, takže o nich nikdo nemůže nic ani vědět, kde bydlí.
Při objetí mi máma pošeptala: "Zajeď se podívat do Roaring Heights za Ryanem, pošlu ti adresu. A jistě tam moc ráda zavítáš zpátky. Vždyť to tam miluješ více než já nebo táta, to moc dobře víš..." A odešli domů.

A tak jsme tam nahoře chvíli zůstali s Nicholasem sami. Už jsme věděli až moc, než jsme původně chtěli. Ale jsem moc ráda, že jsem mámu našla a s tím i (skoro) celou pravdu. Jen by mne vážně zajímalo, kdo byl ten třetí člověk, který může za to, že bydlíme v Hidden Springs, a že jsem tam poznala svého skvělého budoucího manžela, kterého miluji natolik, že bych pro něj udělala cokoliv na světě.

Teď už byl však čas se vrátit domů do bezpečí.
Rita Rendellová-Tomsonová