neděle 17. září 2017

14.díl - Nová láska, nová naděje

Milý deníčku...
Můj život zažívá veliké převraty. V jednu chvíli jsem dole, v druhou jsem zase nahoře. Dnešní nejlepší okamžik, který si budu nadosmrti pamatovat, byl úžasný... a... mokrý.

Ještě večer, kdy jsem se vracela z párty Josepha, jsem byla totálně zdrcená a unavená. Josepha jsem měla už po krk a začala jsem ho zazdívat. To máma s tátou měli úplně jiné starosti. Ti vyrazili do místního bistra, které bylo postaveno na molu.





Já už byla doma, sluha, jak mu táta přezdívá, pro mě zajel, aby nebyl problém, že jsem tak pozdě venku.








Taky bych měla zmínit, že nám vyrostl Matouš, už je to velký pejsek.




Ráno jsem snídala s Ryanem, naši ještě spali. Ani nevím, v kolik přišli domů, rozhodně vím, že to už jsem spala.











Starala jsem se o Matouše. Taky potřebuje pozornost, je to součást naší rodiny. Česala jsem ho, mazlila se s ním, dala mu najíst... když v tom slyším zvonek.







 Jaké překvapení, Josepha bych tu doopravdy nečekala. Ale já ho přeci začala zazdívat.




Prý to co bylo, už není a už nikdy nebude. "Chci, abys věděla, že mezi námi nic není", říkal Joseph. Jeho výraz mluvil za vše. Rozhodně nevím, co jsem mu udělala, jediná má odpověď bylo odfrknuté "Hm."







Najednou rána jako z děla, nad Roaring Heights vypukl ohňostroj, ten bude na počest loučení s létem, které už od nás odchází. Blíží se podzim, mé nejoblíbenější roční období. Jen zmíním, že ta rána mohla být znamení, jako že Joseph je už minulost.



Rozhodla jsem se využít poslední dny léta na maximum a vyrazila jsem na pláž. Ale tentokrát na jinou pláž, která není na pobřeží, je to pláž přilehlá k místní řece. Je tu krásný výhled na mrakodrapy a na nejstarší most ve městě. Spojuje jeden břeh s druhým břehem města, které odděluje právě řeka.




Bylo krásně.



A bylo ještě líp, když jsem uviděla z ničeho nic Josepha, bylo zjevně vidět na jeho pohledu, že ho má přítomnost netěší, či co. Já si takové malé vítězství ráda užívám. Ale zajímalo by mě, proč má na sobě pořád ten smoking od včerejší noci. To snad neměl čas se doma převléct? Otázka, zda vůbec byl doma. Když mě byl "navštívit", byl z něj cítil mírně alkohol. Kdo ví, zda pil mírně, nebo už účinky z pití vyprchaly... Třeba má trable, ale to je poslední, co k němu už řeknu.





I jsem se opalovala, abych si na zimu zásobovala barvu, než zase zbělám. 








V tu najednou přišel jeden kluk, kterého jsem nikdy ve městě ještě neviděla. Mířil hned ke mně. Byla jsem nervózní.


A tak jsem zjistila, že to je Bernard, Bernard Kern je ve městě nový, zrovna dnes se nastěhovali a Bern se chtěl jít projít ven a poznat město. No a já jsem první holka, se kterou si ve městě povídá. A pozor, taky jsem první holka, která se do něj zabouchla! 

Je to zvláštní, odejde jeden, příjde hned druhý a to v jeden den!

To jsem si říkala, když se Bernard semnou bavil a já vnímala jsem své myšlenky.


Bohužel jsem byla rychlejší než on. To byla chyba...

Druhý den se chtěl Bernard sejít v zahradách. Nevím proč, ale bojím se, aby mi neřekl to stejné, co Joseph, tedy že nechce semnou nic mít.

Bernard už tam na mě čekal.




Vypadalo to, že naopak Bernard se chce semnou po tom všem nadále bavit. Mluvil semnou, jako by se nic nedělo. Ale musím uznat, že jsme se oba spolu hodně nasmáli.











Dal mi dokonce dárek jako omluvu za včerejšek, kdy utekl.
"Ty jsi nic nepokazila Rito, to já...", řekl něžně Bernard.










Bylo mi hned po jeho sladkých slůvkách jasné, že chce semnou být. Oba jsme se do sebe zamilovali hned na první pohled. Naše srdce tlučou pro toho druhého.











"Vím, kde je to víc romantické", řekla jsem mu." A tak jsme oba vyrazili na pobřežní pláž přes metro.











"Žiji a dýchám jen pro tebe Rito."

"Od té chvíle, co jsem tě spatřila poprvé, jsem v tobě viděla, že chci žit po celý život jen s tebou."

První polibek Bernarda je to moje úžasné mokré překvapení.

Teď už se nestydím. Bernarda miluji natolik, že kdyby měl zemřít, zemřela bych taky.


Pak jsem se koukla na hodiny na mobilu. Bylo už zase pozdě. Kam ten čas jenom mizí? Dala jsem mu polibek na rozloučenou. "Miluji tě!"

A už byl čas jít. Po dnešním dnu jsem úplně dezorientovaná. Nevím, co se děje, nevím, jak se to děje, nevnímám okolí. Myslím jen na Bernarda a cítím, že je tohle ta pravá láska, kterou snad nic nerozdělí.
                  Rita Tomsonová

Žádné komentáře:

Okomentovat