pondělí 15. ledna 2018

Když se život otočí naruby…


Jakmile chodíte pár let do práce a začnete mít pocit bezpečí ve finančních záležitostech – ne ve smyslu bohatství, ale ve smyslu důvěry v sebe sama, že dokážete peníze vydělat a to bez použití násilí, lží, ústupků, vnucování a všeho co bych sama označila jako nekorektní jednání, tak začnete mít rádi svoje pohodlí a konečně se podíváte zpátky jak jste k němu vlastně přišli.

Bylo mi asi tak 15, když mi návrhy na svatbu a rodinu ježily vlasy – protože žena provdána v 18 letech přece nemá šanci (ty chytřejší asi ano) se prosadit a bude stát ve stínu partnera co jí živí. Byla jsem si tehdy naprosto jistá, že chci stát na svých nohách, chci bojovat sama za sebe, chci být hrdá na to, že jsem se něco naučila a rozhodně furt někomu nechci děkovat, že mi umetl cestičku. Tento názor (netvrdím, že správný) mi vydržel opravdu mnoho let a víceméně si za ním stojím do dnes, ale musela jsme přijmout fakt, že ne všechno dokážu skutečně bez pomoci a to že si lidé pomáhají je v pořádku.

Moji bývalí partneři (ono jich zase tolik jako není) měli pocit, že nikdy nezaložím rodinu, nevadilo jim to, byli jsme mladí a nebyla to pro ně překážka vztahu. Mě v každém tom vztahu něco chybělo a pořádně jsme nevěděla co a se všemi jsem se rozešla a vždycky jsem brečela, bolelo to, bylo mi líto, že jim ubližuji, ale nebylo správné aby vztah dál pokračoval.

Nedávno jsem někde četla krásné rčení, že pokud chce mít muž doma princeznu, musí se chovat jako princ. Mé milé princezny, ať už si ted myslíte cokoli a jste do učení zažrané sebevíc, rozešli jste se s bezpočtem kluků, tak věřte, že jednou přijde ten, kvůli kterému Vám to vaření nepřijde najednou tak nudný a trapný, ten o kterého se nebudete bát opřít i přes to, že do té doby budete prosazovat samostatnost a ten kvůli kterému i přes strach ze závazku dobrovolně a rádi půjdete do kostela slíbit věrnost a lásku až za hrob a ani Vám nebude vadit, že to není ta pohádková svatba, kterou jste si se svojí poslední panenkou vysnili. A když budete mít štěstí, tak všechny 4 věci budete chtít dělat pro toho jednoho a ne pro různé kluky zvlášť.

A naprosto stejně to funguje s miminkem. Bála jsem se, že zmizí vše co mám ráda, že nebudu mít čas na sebe, že se mi změní priority, že přestanu noci trávit u her, že se nikdy nestanu ani platinou na lolku a že herní počítač budu moci prodat, protože na hry vlastně už nebudu mít ani čas ani peníze. Bála jsem se, že se miminko třeba nenarodí zdravé, že bude mít třeba rozštěp čelisti, nebo něco pořádně hrůzostrašného (kdo hrál Zaklínače 3 pochopí, že takové špatně pohřbené miminko umí nadělat pořádnou neplechu). A tak dlouho rodinu odkládáte, máte rádi vlastní pohodlí, pak zase depkaříte, protože život utíká a Vy si naprosto přesně uvědomujete, že Vám něco chybí a když si konečně přiznáte co chybí, tak ono zase nejde tak snadno otěhotnět, tak máte znovu depku, že nestojíte za nic, když nezvládnete ani to málo pro co bylo Vaše tělo vytvořené a pak se uklidníte a zvyknete si a přestanete používat antikoncepci – protože je očividně k ničemu.

A najednou bum! Pamatuji se, jak jsem během 24 hodin Anetce brečela na rameni, že bych chtěla miminko a chvíli na to jsem jí smutně brečela na rameni, že čekám miminko – ženská asi nikdy nebude vědět co chce.

První tři měsíce jsou šílené, musíte se vyrovnávat s nevolností (jako není to tak dramatický jak se všude píše, ale náladu to zkazí), musíte se vyrovnat s tím, že Váš život už NIKDY nebude jako dřív, že si nebudete moci dělat co sami chcete, ale že máte najednou nějaký závazek, se kterým rozhodně nejde nikde pařit a nonstop skotačit. A je to těžké, čím jste starší a čím více pohodlně se cítíte, tím je to těžší. Ale jakmile se přehoupne ta první část a Vy už jste se dostatečně vybrečeli, tak je to jako když po bouřce nastane zase slunný den. A najednou Vám to nevadí, najednou máte pocit, že jste se probudili z velmi nudného snu a najednou se něco děje, vzpomínáte si na dětská léta a kupujete si hračky, vzpomínková leporela, panenky a nikomu to nepřijde divné a sem tam Vám ukápne slzička, když si vybavíte maminku jak si tenkrát hrála s Vámi a cítíte se zase v bezpečí a všechno je v pořádku jako to bylo tenkrát, když Vám bylo sotva 5. Věci co Vám přišly naopak dříve nudné Vás nově začínají zase zajímat. Svět je najednou takový hezčí, partner je jak vysněný princ (bo po tolika probrečených nocích Vás považuje za tikající bombu a buď mlčí, nebo říká raději věty, které toho nemohou moc pokazit). Což mi připomnělo – brečíte – furt, protože jste šťastné, protože jste nešťastné a často ani nevíte proč, to samé s usmíváním, usmíváte se ať je válka, ať není válka a nejvíc se usmíváte když vidíte děti a štěňátka a koťátka a asi i kdyby byla 3 světová. Hormony lítají nahoru a dolů a pozorujete to jakoby z dálky, jak kdyby to ani nebylo Vaše tělo a přijde Vám to neskutečné, nádherné a život má najednou smysl a je naprosto krásný.

Jako psycholog amatér mám tendence se poušklíbat a říkat si, že endorfiny dělají svojí práci a že to není přirozený stav, ale že je to jiný stav (tady se mnou možná budete souhlasit), nicméně nevadí mi to, zvládla bych to i bez těch endorfinů, ale je to něco jako odměna a velmi slušný trip :D Teda asi… Nikdy jsem nebrala drogy (kromě cukru, čokolády, kávy a taky jsem kdysi kouřila – od té doby co nekouřím nemám chřipky a dřív jsem je měla ob měsíc a je totálně skvělý, že mi tim nesmrdí oblečení).

Až když jsem skoro na konci 5 měsíce si uvědomuji, že všechno to čím jsem si argumentovala odklad rodičovství byly výmluvy:
  1. Nemám dost peněz na vybavení pro miminko – totální blbost, na FB jsou i stránky, kde můžete poprosit o vybavení maminky odrostlých dětí a ony Vám ho často rády dají i zadarmo, některé bazárky Vám pošlou krabici oblečení (nejen) za pár korun, jsou přídavky, příspěvky, porodné…..
  2. Nemám čas – cokoli jste dělali ve volném čase do chvíle než jste najednou rodičem Vám přijde najednou zbytečné a nudné, začnou Vás zajímat rodinnější věci
  3. Chci si užívat – nikdy jsem nebyla v životě tolik šťastná jako jsem teď. Možná když jsem odmaturovala, nebo udělala absolutorium, nebo jsem si přinesla domu koťátko, ale to bylo pár dní, teď to jede nonstop. Nikdy jsem neměla adrenalin tak vysoko jako když jsem na ultrazvuku pozorovala své miminko – tedy až na seskok padákem.
  4. Nejsem dost stará/mladá – výmluvy, pokud je rodičovství v daném věku ve státě legální, tak zbytečné řešit
  5. Musím nejdřív… dodělat školu? – ok, udělat si praxi – ok, najít partnera – dobře, přes to vlak samozřejmě nejede (obvykle)

Miminko nikdy nevezme ženě identitu, miminko jí dá největší radost a chuť do života.

Článek jsem psala hlavně pro holky co se mateřství bojí stejně jako jsem se bála já – nemáte čeho, je to nádherné J A i ta největší bolest Vám najednou přijde v pořádku, protože naše tělo je přesně na tohle uzpůsobené už miliony let a moc dobře ví kdy má co dělat.

Žádné komentáře:

Okomentovat