neděle 11. března 2018

37.díl - Zvoní svatební zvony

Milý deníčku...
Dnes začíná nová kapitola v mém životě. I když bych možná měla říci naše kapitola! Ale postupně...
Večer po práci jsem vzala Banyho a běželi jsme tryskem k jízdárně, protože se konaly zase závody. Každé pracovní dny jsou v 17:00. No a aby toho nebylo málo, tak jsme se zúčastnili dvou závodů, protože jsem samozřejmě velmi soutěživý typ a já se chtěla umístit mezi prvními třemi!

A mé přání se vyplnilo. Byla jsem třetí a měla jsem obrovskou radost. Moje první trofej v životě.




Další den ráno jsem musela jít do práce. Zítra už je naštěstí víkend, i když si moc neodpočinu, protože se bude konat svatba! Ne že bych se netěšila, jen jsem trošku nervózní a Nicholas určitě taky.

 Díky tomu, že jsem dcera slavného (zbankrotovaného) podnikatele a dcera slavné hudební skladatelky, (i když jsem mámu neviděla už několik let), má reputace se velmi zvedla a mám prý 3 společenské hvězdičky. Táta má samozřejmě 5. A tak jsem dostala od jednoho výrobce skvělých aut dárek.

Musím přiznat, že jsem si to auto oblíbila. Vypadá skvěle a stejně skvěle a rychle sviští.

Stylistika mě baví, ale někteří lidi očividně chtějí něco moc... na ně ujetého.

A taky jsem celkem ve své práci úspěšná, takže jsem se měla dostavit na radnici pro ocenění za přínos pro své povolání. Byla jsem mile překvapena.



Též jsem se musela postarat o Michaela, který potřebuje také pozornost. Ještě všechno stíhám, Nicholas, práce, Michael, závody... Ještě se přidá něco dalšího a už končím, protože to bych už nestíhala. Ale zase se nenudím.






Další den brzy ráno jsme museli vstávat, neboť bude přeci svatba! Ještě jsem volala hostům a připomněla, aby dorazili. Byla by ostuda, kdyby nikdo nedorazil.

Naše svatba bude na pěkném odlehlém místečku, kam chodí většinou rybáři. Nechtěli jsme s Nicholasem žádnou přehnanou svatbu, tenhle malý altánek je ideální. Vše financoval táta.

Byl čas jet. Čím víc jsme byli blíž, tím víc jsme byli nervózní.

Táta už byl na místě, celou svatbu tak trochu organizoval, takže přijel dřív, aby všechno zkontroloval. Je lehké poznat, že mu na mě záleží.

Hostů pro někoho bylo hodně, pro někoho málo. Pro nás tak akorát. 

Poslední Nicholasova fotka za svobodna.

A obřad mohl začít! Byl horký letní den, dámy se v dlouhých šatech potili, pánové v oblecích jakbysmet.

"Rito, bereš si mě tímto za svého může? Budeš při mě stát do konce života?"
"Ano, bereš si mě Nicholasi za svoji ženu? Budeš při mě stát, ať se děje cokoliv?"
"Ano."


"Přijmi Nicholasi tento prsten jako symbol věčné lásky."

 "Přijmi Rito tento prsten jako symbol věčné lásky."

"Dokud nás smrt nerozdělí," vyslovili jsme jako dvě hrdličky.

A byli jsme svoji!





Pak přišel potlesk hostů. Byla jsem velmi šťastná. Pořád jsem si říkala, zda to není sen, ale nebyl. "Miluji tě Nicholasi," zašeptala jsem mu do ucha.






Pak přišel na řadu svatební dort. Mezitím, co Nicholas krájel, já obdivovala tátův vkus na svatební hostinu. Ta výzdoba byla sice jednoduchá, ale krásná. A ty květiny!

Ten jahodový dort byl vynikající. S Nicholasem jsme pak tátovi poděkovali za krásnou svatební organizaci.

Schylovalo se k večeru. Hudba hrála a my spolu tančili ploužák. Byl to krásný pocit nebýt svobodná, protože víte, že máte u sebe člověka, kterého milujete a můžete se na něj spolehnout.

Rita Rendellová-Tomsonová







Žádné komentáře:

Okomentovat