pondělí 2. dubna 2018

40.díl - Konečně zase doma

Milý deníčku...
Zítra v noci se vracíme z Francie domů. Moc se těším, už se mi začalo stýskat po Michaelovi a tátovi a po Banym.

V Champs Les Sims je doopravdy nádherně, moc se mi tu líbí. Za zmínku stojí i místní rozhledna, odkud se krásně kouká na Paříž.




Chtěli jsme ještě s Nicholasem zajít do prodejny s relikviemi, které pochází z místních mohyl a katakomb.







Nic zajímavého nás bohužel nezaujalo, tak jsme odešli s prázdnou. Ale popovídali jsme si alespoň s majitelkou obchůdku. Je zajímavé si třeba poslechnout historku o jedné váze, která byla nalezena v chodbách pod muzei. Ta váza se hledala už věky, pochází totiž z Chateau du Landgraab. Nějací zloději ji ukradli, ale zapomněli pod muzeem. Pak se přišlo na to, že ti zloději byli kurátoři z muzea. 

 Za ta léta ovšem Landgraabovi tu vázu už nepotřebovali, tak ji nechali prodat. 

Byli jsme se podívat i na hřbitov. Můj nápad to rozhodně nebyl, ale ta paní z obchodu říkala, že tu je k nalezení nějaký poklad, který se dá snadno získat!


 A měla pravdu! Vážně tu byla truhla s pokladem! Uvnitř byly zlaté mince, které jsme vyměnili za simoleony. A že jich bylo dost.



Když jsem se o úspěchu doslechla, byla jsem tak nadšená. Třeba si něco koupíme, (táta mi volal, že si bude kupovat hausbót, tak že bychom ho nějak trumfli?). Nicholase jsem objala a dala mu velkou pusu.






Tyhle líbánky stály za to! Je to krásná vzpomínka, kterou si budu pamatovat do konce života.




Ráno jsem zašla na poslední snídani v kavárně Catania. Dala jsem si palačinky, dobrota.








Nicholas mi jistě záviděl, nebylo mu zrovna dobře, tak zůstal na ubytování. Řekla bych, že spíše byl nevyspalý, ta postel je vážně na nic. Doma máme lepší.

Byla jsem trochu smutná, že se procházím po městě sama bez Nicholase. A tak abych se zabavila, šla jsem se seznámit s pár místními. Marie a Nathalie se moc rády seznamují s turisty. A tak mě pozvaly dál, popovídaly jsme si, daly kávu...

Konečně odpoledne přišel Nicholas do města také, byla jsem zase veselá. To víte, sama chodit v cizím prostředí a ještě na vlastních líbánkách, to dokáže člověka mrzet. Ale byla jsem ráda, že mu je zase dobře. Musel se prostě déle vyspat.

Poslední večer, když zapadlo slunce, byl vskutku jeden z nejromantičtějších.




Byli jsme u nějaké ruiny na ostrůvku, když v tom Nicholas v žáru lásky mě chtěl políbit, velmi nečekaně. Někdy jeho sladké reakce jsou vážně nečekané, a proto jsou ještě sladší.





Koukali jsme též na hvězdy, to mě baví ze všeho nejvíce.


A po cestě zpátky jsme ještě koukli na most a na Eifellovku v pozadí. Tak nějak jsme se loučili, o půlnoci jedeme zase domů.





Povečeřeli jsme na ubytování. Vařil Nicholas a musím říci, že jeho Ratatouille chutnalo báječně!







Odbyla půlnoc a my už se sbalenými kufry vyrazili na letiště a hurá domů... Líbánky jsem si moc užila, ty 3 dny byly asi nejromantičtější v mém životě.

Vraceli jsme se brzy ráno. Už v nás byl stesk po domově.

Nicholas musel už hned to ráno do práce, já se starala o Michaela. Jsem ještě na mateřské a přemýšlím, že bych s prací mohla seknout, jelikož se máme dobře i bez jedné výplaty.


S Michaelem jsem si užívala celý den, byla jsem trochu unavená, takže jsem si jen hrála, i když to je taky činnost, která je namáhavá. Nechápu, kde ty děti tu energii berou.

Ale bylo to bezva, také jsem učila Michaela mluvit. A též jsem zjistila, že je velmi lechtivý.

Nicholas se vrátil odpoledne z práce, já ho přivítala s otevřenou náručí. Taky s tátou jsme si popovídali o našich zážitcích z Francie.

A táta? Ten si doopravdy koupil ten hausbót. No to jsem zvědavá, na co ho bude potřebovat. Prý na relaxaci... Ale líbánky byly vážně úžasné, a tak naše manželství může naplno započít!

Rita Rendellová-Tomsonová

Žádné komentáře:

Okomentovat