neděle 8. dubna 2018

41.díl - Samé novinky

Milý deníčku...
 Od našeho návratu z Francie se u nás odehrálo několik jistých změn, o které se chci podělit.

 Už v minulém zápise jsem zmínila tátův nový hausbót. Nejprve jsem si vážně myslela, že si dělá jen legraci, ale pak mi došlo, že táta o takových věcech nežertuje.




Je to tátův ráj plavit se po jezeře, rybařit, nebo psát knihy, nebo prostě se jen tak povalovat. Má tu klid a jistotu, že mu ho nikdo nenaruší.










Ale ten hausbót je celkem pěkný... Vypadá sice jako jezdící kontejner, jak ho nazval Nicholas, ale přeci má jen něco do sebe. Táta se bude plavit nejspíše každý víkend. Tomu říkám relaxace za všechny prachy. Doslova...




Ale několik jeho knih mají vážně krásný příběh a zápletku. Jak by taky ne, když je píše při západu slunce a přitom poslouchá šplouchání vody.

A taky tu má televizi. No vlastně i kuchyň, koupelnu, ložnici... Jako na normálních hausbótech. Slyšela jsem, že na nich lidé bydlí hojně v Isla Paradiso. Ale zde v Hidden Springs se jedná o jediný hausbót široko daleko.





Ale zpět domů. Když jsem viděla, jak se Nicholas pachtí se snídaní, něco mě napadlo.







Zavolala jsem někoho na pomoc. A to na hodně velkou dobu, tedy dobu neurčitou.







Ano byl to sluha, koho jsem najala. Jmenuje se Oliver.







Nicholas se s ním seznámil a zaúkoloval ho. 



První jeho úkol u nás byl úklid domu. Neuklízela jsem ani nepamatuji, ani když byla u nás Michaelova oslava. Uklidili jsme jen zřídka, protože pak nás čekala Francie. No a ta okna se sama neumýjí, podlaha se taky sama nevytře a já nemám moc času.

Abych řekla pravdu, tak času mám možná spousty, ale i tak ho dost využívám. Sekla jsem sice s prací v salónu, ale je třeba se starat o Banyho a Michaela. A chci se o ně starat já a ne nějaký zaměstnanec. Chci u nich být, chci, aby semnou vyrůstali. Aby jsme měli to rodinné pouto, rodinná láska. S Nicholasem to platí stejně.

Táta se sice divil, proč je u nás sluha a že jsem mohla požádat o pomoc, ale on se taky musí šetřit. A navíc když bude chtít pomoct, tak může kdykoliv, ale donekonečna by to nezvládl, ne že bych mu nevěřila. Ale nejlepší léta má za sebou a blíží se jeho důchod, tedy pokud bude chtít do něj odejít. Samozřejmě sluha tátovi nevadil, ovšem jsem mu nechtěla říkat, že stárne, to každý nerad slyší.

Každopádně po rodinných překvapivých pohledů jsem usedla na Banyho a letěli jsme tryskem o závod. Doslova o závod, neboť jsme měli zpoždění a chtěla jsem za každou cenu stihnout start!



Mezitím si Nicholas hrál s Michaelem. Povídali si spolu, Nicholas ho učil dokonce i chodit. Ještě chvíli a určitě se už postaví na svoje nohy sám.




Šli se i hezky projít ven po městě. Chtěla bych být s nimi, ale nemůžu být na dvou místech zároveň.








Ale vyhrála jsem druhé místo v mezinárodním závodu. Byla jsem tak šťastná, že se konečně s Banym posouváme dál. Výhra byla báječná, i když mi o ni zase tak moc nešlo, dostali jsme několik tisíc simoleonů! A zalíbily se mi ty trofeje, jak jsem si je vyskládala vedle sebe. (Ta velká koule je ještě za stylistiku. Bude mi připomínat moje první zaměstnání).




Nicholas mi ještě doma dal kytici nádherných růžových růží! Moc se mi ty květiny zalíbily. Dala jsem Nicholasovi velikou pusu.
Když jsme Michaela uložili do postýlky, šli jsme si zahrát šachy. Ten šachový stolek máme koupý, kdo ví jak dlouho, ale nikdo na něm snad ani pořádně nehrál.

 Pak jsem ještě našla po vybalení posledního kufru jednu důležitou věc. Přece tu láhev s nektarem pro tátu! Byl velmi nadšený, bál se, že jsme na něj zapomněli.

No a pak jsme si šli s Nicholasem lehnout. V tu dobu jsme byli tak šťastní... Málem se po našich radovánkách otřásal celý dům, ale naštěstí jsme nebyli tak nápadní...

Rita Rendellová-Tomsonová

Žádné komentáře:

Okomentovat