neděle 15. dubna 2018

41.díl - Stěhování a řešení malicherností

Milý deníčku...
Dnes nastal den, kdy je čas na změnu. Mluvím tu o změně bydlení. Rozhodli jsme si postavit nový domov, který bude vyhovovat více, než tento starý dům...

Táta ráno chvátal do práce, takže doslova hltal snídani, div se mu neucpal krk.




Kdo ví, jaké starosti má právě teď v práci. O tom, co se děje na radnici, nemluví většinou ani před svou rodinou. Že by státní tajemství? Hm, zvláštní.






Zato já si chtěla svou volnost bez práce užit tak, jak jsem plánovala, tedy s Michaelem. Samozřejmě náš sluha je pracovitý, možná až moc, jelikož starat se o své dítě chci sama s Nicholasem. Nezlobím se na našeho sluhu, ale musela jsem mu to vysvětlit. 

Oliver je velmi milý a chápavý a předem většinou ví, co mám na srdci. "Nemusíte mi nic vysvětlovat, paní, vím moc dobře, že máte svou rodinu ráda a chcete se o ní starat. Nebudu Vám překážet. A omlouvám se," řekl mi jistě. Jen co odešel z pokoje, vykulila jsem oči na Michaela a řekla: "Páni, lepšího jsme si najmout snad nemohli..."

A tak jsme si spolu hráli celé dopoledne i odpoledne. Prostě jsme si hráli celý den. Nepamatuju si už doby z Roaring Heights, kdy jsem si v jeho věku hrávala celý den. Vlastně si nepamatuji ani ty doby ze Slunečného pobřeží, tam jsem hlavně prožila dětství ve věku, jako je Michael.



No ale i po velmi náročném hraní je potřeba odpočinek. Michaela jsem uložila do postýlky, jelikož už se pomaloučku uchylovala jeho večerka. Ale denní život nás dospělých teprve začíná.







Nicholas mě vzal na vyjížďku a následně do nálevny. Moc často nechodíme, a tak jsme chtěli udělat vyjímku. Táta přišel domů, takže se může o spícího Michaela starat. Takže to má lehké, jako kdyby tam ani Michael nebyl. Ale prostě nechci Michaelův nos omotávat personálem. Chci, aby ho vychovávala rodina. A už bych to mohla přestat rozebírat.




V nálevně jsme si dali každý asi dva drinky. Nepřeháníme to s pitím. My rozhodně ne. 









Později nám zavolal architekt, kterého jsme najali, že dům je nyní hotov se vším všudy a můžeme se klidně začít stěhovat. Divila jsem se, že tak najednou, hned to nestihneme, ale zítra určitě ano. Víceméně jsme se s Nicholasem zajeli na náš nový domov podívat. Jsme s ním opravdu spokojeni! Je to útulné, ale ne nápadné.



Měla jsem zmínit ještě jednu věc. Než jsme vyrazili na vyjížďku do města, táta někomu volal. Sem tam, když volal, jsem si všimla na jeho mobilu jméno kontaktu, kterému volal. Byla to Edelaine. Že by rande? 





Co byste asi tak řekli... Jistě že ano. Hm, hm, raději nic říkat nebudu. Má svůj vlastní život a podle toho si ho umí i sám zařídit...

Následující den jsem čistila Banyho a zároveň jsme se společně loučili s naším starým domem. Nevím, zda se mi bude stýskat, zase tak ve velké oblibě ho nemám. Ze začátku to byl už trochu starý nemoderní dům, který se sice trochu změnil v lepší, jen co jsme se tam ubytovali, ale pořád má ty své rysy nemoderního domu. Velblouda létat nenaučíš.



A tak jsme uháněli do našeho nového domova. Byla jsem natěšená, nové bydlení dokáže velmi zpříjemnit náladu!








Jelikož já jela na Banym, Nicholas byl ještě v práci, tak Michaela musel vzít děda. Je zvláštní, že můj táta na dědečka stále nevypadá.




Jako první, co jsem v našem domě udělala, bylo to, že jsem si dala oběd. Měla jsem hlad, nesnídala jsem.



Později přišel Nicholas z práce. Ráda jsem ho uvítala u nás v novém rodinném hnízdečku.
A pam Oliver záhy přišel taky.

A táta? Já se prostě od něho nedokážu odtrhnout. Ne že bych se bez něho neobešla. Mám ho prostě ráda a chci rodinu držet pohromadě. Ne jako to bylo za krachování tátové firmy, kdy jsem mámu viděla v životě asi naposledy. A nechci, aby se stalo něco podobného, tak bude celá rodina pod jednou střechou. Nebo že bych se bála, aby se to už nikdy nestalo? Hm, asi ano, sama si ale nedokážu odpovědět, jak to je doopravdy. Zkráceně bydlí s námi i táta a bydlet bude.


A Nicholas? Jo ten má teď trochu více práce se články do novin. Mezitím co já tu možná řeším zbytečné malichernosti, Nicholas zase musí ve volném čase trčet u počítače a psát. 

Z části je prostě takový život dospělých lidí. A já jdu spát...

Rita Rendellová-Tomsonová

Žádné komentáře:

Okomentovat