neděle 22. dubna 2018

42.díl - Nikdy nehynoucí láska

Milý deníčku...
Někdy si říkám, zda to, co doopravdy prožívám, není jen pouhý sen. Chci říct, že jsem moc ráda a vážím si toho, že mám takové štěstí v životě. A že mám tak skvělého chlapa, o kterém bych chtěla dneska hodně mluvit. O věcech, o kterých jsem se ještě nezmiňovala. No nemáme štěstí zrovna vždycky, ale máme se dobře. Ale hezky popořadě...
 
V novém domově se cítíme jako v bavlnce, i když si stále ještě zvykáme. Jako třeba že máme obývák, jídelnu a kuchyň spojenou dohromady například.

Táta se při snídani ptal, jak jsme v novém domě šťastní a jestli nám táta nepřekáží. Už jsem zmiňovala, že chci mít rodinu pohromadě...



Nicholas by rád něco pěstoval, to je asi jediné, co mu tady chybí. Ale neměl na pěstování čas ani předtím, tak nebudeme zakládat nové záhony, které by klidně mohly uschnout. 







Nicholas teď mimo jiné chodí pravidelně cvičit do posilovny. Chce si nechat vypracovat svaly a být v kondici. Což je dobře.

Nicholase ale poslední dobou trápí jedno nehezké zjištění. Jednou jsme si řekli, že bychom mohli Michaelovi pořídit sourozence. Nevím, jestli jsem říkala, že jedno dítě stačí, ale když slyšela našeho syna, jak se ptá dědy, zda bude mít někdy bratříčka nebo sestřičku, děda mu odpověděl, že to záleží na tom, jestli sem najde cestu čáp. Michael to samozřejmě ne a ne pochopit. 

Když jsem celou situaci líčila Nicholasovi, řekl, že bychom mu jeho přání splnit mohli. A tak jsme se jasně rozhodli pro další dítě. Ovšem... bohužel se ukázalo, že s Nicholasem už nemůžeme mít další děti. Doktor říkal, když jsme za ním zašli, že je chyba u Nicholase, která souvisí se stárnutím. Jsme sice ještě v podstatě mladí, ale na nové dítě je Nicholasův organismus starý, tedy že rychle stárne. Příčinou je prý nějaká porucha...




Měli jsme oba den volna, a tak jsme zašli na jarní festival, abych Nicholasovi zvedla náladu. Není nic lepšího než dávka čerstvého vzduchu. Měli jsme oba hlad, já si dala ledovou tříšť. To není moc na hlad, spíš na chuť.






Hladový Nicholas se zase rozhodl zúčastnit v soutěži jedlíků.

Asi měl pořádný hlad, když se mu podařilo vyhrát, super, máme dost festivalových lístků a ještě spoustu párků v rohlíku!

Nicholas byl rád, že jsme zašli spolu ven. Řekl mi, že ten čas hrozně letí. Za pár dnů oba slavíme narozeniny, o tátovi ani nemluvě. Věděla jsem, kam tím míří: "Víš Nicholasi, někdy se prostě stane, že něco selže. Jsme stále mladí, ale chyba je asi jinde. Věkem to není. A už se tím netrap, máme Michaela, to nám stačí. A naše zlatíčko si zvykne, že je jedináček. Je to otázka času."

Po festivale jsme zašli do kina na film. Nebyli jsme v kině už od... vlastně se ani nepamatuji.




A večer jsme si zašli zaplavat do našeho bazénu. Byla to úplně první koupačka v novém bazéně. Bez Nicholase si život nedokážu představit, je mi jedno, že další dítě mít nebudeme, i tak ho mám ráda a ráda ho mít budu.




A Michael? Tomu jsme vysvětlili, že v Hidden Springs bohužel čápi nežijí... Hráli jsme si s ním dlouho do noci, než nám neusl nad svými autíčky.

Rita Rendellová-Tomsonová

Žádné komentáře:

Okomentovat