úterý 8. května 2018

45.díl - Moc narozenin...

Milý deníčku...
Dnes opět slavíme další narozeniny - Tátovy a Michaelovy. Já vím, zrovna oslavy vyšly takto po sobě. Ale co se dá dělat, hezky jsme si je užili.

Ráno jsme se s Nicholasem hýčkali. Je hrozné, jak ten čas letí, naše malé děťátko už nebude děťátko, ale veliký kluk.

Má láska odjela do práce a já se přesunula k té druhé - k Banymu. Ještě že on je zvíře, protože by mi to jinak Nicholas neodpustil, že ho podvádím... Jen vtip, samozřejmě. Vyrazili jsme se opět projet, ať nevyjdeme ze cviku, než budou další závody.

Byl čas oběda, Nicholas se vrací tuto dobu zase z práce, my s Banym jsme se také už vraceli.



Ve svých volných chvílích Nicholas poctivě cvičí. Nikdy předtím ho cvičení nezaujalo tolik jako teď. Je to kvůli formování svalů. Chce na mě zapůsobit. Je to můj hlupáček, musím mu dát najevo, že ho mám ráda takového, jaký je a nemusí se měnit. I když pravda, svaly navíc neuškodí.





A tak jsme později odpoledne vyrazili do muzea, abych pravdu řekla, exponáty nebyly úplně dechberoucí, ale tase jsme viděli něco nového... Třeba starý počítač místního průzkumníka.





Nebo zvon ze staré školy.
Pak už nás prohlížení moc nebavilo, a tak jsme dělali zábavnější věci...

A večer jsme vyrazili do restaurace, protože jsme měli velký hlad... a taky chuť na něco, co neumí uvařit ani náš sluha, co se učil na Windenburgské akademii pro majordomy, kde se učí vařit ta nejlepší jídla na světě!

Pak jsme zamířili domů, nechtěli jsme moc ponocovat, protože zítra bude do noci vzhůru celkem dlouho, když bude ta oslava dalších narozenin.

Ráno Nicholas psal nějaký článek o dobrém bistru, kde vaří ještě lepší jídla. Ano, nemohl si odpustit, aby nezval s sebou poznámkový blok. Ale mně to nevadí. Já zase ráno volala a zvala lidi na večírek.

Po snídani opět musel Nicholas do práce, jako každý den...




 Já se zatím starala o Michaela. Povídala jsem si s ním, že má dnes narozeniny a že se může těšit na dárečky. Taky jsme se spolu pomazlili a ještě jsem mu dala najíst.






Také jsem se postarala o zahradu. Jelikož je podzim, tak bylo potřeba shrabat listí.







A po práci jsem si četla.







A byl večer, oslav a lásky čas...




Na večírek přišlo opravdu mnoho lidí, málem jsme se zase nevešli do obýváku. Byli jsme tak šťastní s Nicholasem, že Michael zase roste.







Za to u táty ta radost jakoby se vytratila. Musím totiž předstírat, že smrt není už za rohem. Co si bez něho počnu? To mi problesklo jen chvíli, pak jsem tleskala tátovi, jak nejvíce to jde.

Michael už půjde zítra do školy. Zvláštní, jakoby teprve včera jsme ho nesli v náručích z porodnice. A on je už školák! Než se nadějeme, tak si najde přítelkyni, dospěje, najde si práci a odstěhuje se a bude mít děti. A já budu babičkou a Nicholas dědou!

Zato tátovi zešedly vlasy, ne úplně. Vychoval mě, staral se o mě. Teď je čas, abych mu ta všechna léta vrátila zpátky. Teď se o něj budu zase starat já.


Dárkem pro Michaela byla rekonstrukce pokojíku. Sama jsem ho navrhla. Dost mě to chytlo. A měla jsem též raodst, když se povedl. A Michael měl ještě mnohem větší radost. To byla má odměna.










Ale našemu synovi jsme chtěli dát ještě menší dárečky. Nicholas mu daroval MP3 přehrávač.




A já mu zase darovala svou hrací skříňku jako památku. Tu mi dal můj táta k narozeninám, teď jsem ji chtěla předat dál.






Pak to Michael nemohl vydržet, měl strašnou chuť na ten dort. A tak jsme si dali do nosu.






 A jaký dárek jsem dala tátovi?
Vzhledem k tomu, že si stěžoval na záda, tak jsem mu koupila krásnou hůl z Francie. Tam takové hole nosí spousta kavalírů. A taky si myslím, že se k jeho stylu oblékání ta hůl náramně hodí. Sice na první pohled neměl radost z toho, že teď vypadá jako důchodce na první pohled. Ale později mi moc poděkoval, neboť jeho záda měl doopravdy bolavá. A taky mohl chodit chůzí jako kavalír s holí, takže mohl balit holky! Jéminkote, on si na stará kolena prostě nedá říct! Směji se tomu ještě teď.

Rita Rendellová-Tomsonová


Žádné komentáře:

Okomentovat