neděle 3. června 2018

48.díl - Jsme milionáři!

Milý deníčku...
Dnešek stojí za zápis, neboť jsem vyhrála v loterii! Vůbec jsem nečekala, že dostaneme milión simoleonů a že vůbec něco dostaneme. Jsme prostě milionáři! Jak jsem ale přišla na nápad si vsadit?

Pořádali jsme zrovna večírek a zároveň jeden z tátových přátel slavil narozeniny, tak jsme objednali dort.

Všichni se bavili skvěle. Po slavnostní veřeři jsme trávili čas venku. Byl teplý podzimní večer. Najednou se za mými zády vynořil Nicholas a v ruce držel dáreček. "Dnes máme přece výročí, zlato," oznámil mi radostně Nicholas. A já se chytala za hlavu, protože jsem na to zapomněla. Jsme totiž spolu už skoro 10 let. Víte, co bylo v tom dárečku? Nejprve jsem si říkala, že květina by byla lepší...







I tak jsem byla za ten dárek ráda, hlavně když mě Nicholas uklidnil, když řekl, že zkusíme naše štěstí.






V té chvíli jsme spolu k sobě cítili vášeň v podobě neuhasitelného ohně. Líbali jsme se a muchlovali před očima všech hostů.





Pak nás napadl jeden šílený nápad. Ale bylo to tak úžasné...








Rozhodli jsme se totiž ukrýt před všemi v domě na stromě, kde jsme si užili spoustu zábavy! Sami, jen my dva.

Druhý den ráno jsem se vzbudila dost pozdě. Všichni už byli v práci a ve škole, já byla doma jen s Banym a se slepicemi. Postarala jsem se o všechny. Ale u těch slepic se zastavím.



Mezi vajíčky jsem našla nějaké růžové. Nejprve jsem si myslela, že je nějak zkažené. Ale táta, jakmile přijel z práce, mi s radostí oznámil, že se jedná o exotické vejce. Ta jsou prý dost vzácná a jsou z nich velké peníze. Táta se vajíčka ujal a šel ho prodat. Takže naše slepice jsou exotické?



Ale večer přišlo to překvapení. Vyhrála jsem v loterii! Ten, kdo hádal, že v tom dárečku od Nicholase byl lístek do loterie, hádal správně.

Ale víte vy vůbec, kolik je jeden milión? Jednička a šest nul vedle sebe! Co my s těmi pěnezi uděláme? Když jsem to líčila Nicholasovi a tátovi, oba hned narvhli, že se přestěhujeme ještě do prostornějšího domu a mnohem luxusnějšího. Ne že by mi luxus vadil, ale není to pro mě zrovna nejdůležitější. Ale souhlasila jsem, ovšem pod jednou podmínkou. Chci, aby značná suma z výhry doputovala potřebným, chci darovat na charitu.



Takže další den jsme zajeli na radnici, kde jsme darovali peníze snad všem možným nadacím, k tomu ještě nesmím zapomenout přičíst sumu, kterou jsme poslali poštou. I tak nám ale zbyla více jak polovina výhry. A abychom se odreagovali, tak jsme si zajeli na festival. Michaela jsme vzali s sebou.



Lovili jsme jablka, tuto soutěž mám moc ráda, a dokonce jsem i vyhrála. Mám Nicholasův obdiv. Jeho z těch jablek vždycky bolí zuby, jak do nich furt kouše.






A pak jsme využili kabinku na focení. Všichni tři.







Pak jsem dostala hlad, a tak jsem neváhala a šla na soutěž pojídání koláčů. Ty koláče jsou výborné, já ovšem sním vždycky jeden či dva, takže o tu soutěž ani tak moc nejde. Nicholas mi fandil a Michael z povzdálí taky, i tak jsem nevyhrála. Tahle soutěž mi prostě moc nejde a ani mi to nevadí. Alespoň zbytečně nepřiberu.




Večer jsem pak nasedla na Banyho a vyrazila na závody, měli jsme naspěch, takže jsem si ani nestihla umýt obličej od těch koláčů.







Pak jsem se ještě musela zastavit, protože se mi obrátil žaludek vzhůru nohama..




A celkově mi pak už nebylo dobře, bylo to hrozné, tak hrozné, že jsem ani nevěděla, na jakou stranu se na Banym otáčím.







Takže jsme závody pro jednou nestihli. Nevadí, příště lépe. A taky dřív.

No a další den jsme si koupili náš vysněný a vyhlédnutý dům tady v Hidden Springs. Vlastně vilu.

 Jedná se o novostavbu a opravdový unikát široko daleko. Nikdo nemá takovou krásnou moderní vilu. Moc se nám s Nicholasem líbí, je to vila přesně navržená do hor, do vyšších poloh. Je odtud rozhled na celé městečko pod námi, taková nádhera. Nejsme z toho domu vůbec zklamaní, ba naopak jsme velmi nadšení! 



A táta? Ten se rozhodl nám nedělat křena. Ne že by ho dělal, to ne, ale už se tak prostě rozhodl. Přemlouvala jsem ho asi hodinu, ale nedal si říct. Zůstane v naší staré, ale zároveň pořád nové vilce.
A vzhledem k tomu, že se do našeho prvního domu asi z naší rodiny nikdo nenastěhuje, tak jsme ho prodali, respektive táta. Byl to náš první dům, když jsme se z Roaring Heights stěhovali do Hidden Springs. Měla jsem to tam ráda. Ovšem všechno musí skončit, aby začalo něco nového. A tím myslím náš nový život ve Vile Angel, kterou tak pojmenoval náš Michael. 

Je to něco jako splněný sen. Mít spoustu peněz a užívat si život. Ale peníze nejsou všechno. Jsem ráda, že mám Nicholase a že máme spolu Michaela. A Banyho bych nikdy z ruky nedala. Jen ten táta mi chybí, doufám, že se mu ve vilce bude samotnému líbit a nebude se mu stýskat. Tohle všechno mi bude do konce života připomínat tahle fotka z podzimního festivalu. 

Rita Rendellová-Tomsonová







Žádné komentáře:

Okomentovat